Život společnice Můj život

MŮJ PRAŽSKÝ PODZIM

Po těch několika týdnech samozřejmě nechci a nebudu sepisovat závěry. Na to je ještě brzo. Ale protože jsem slíbila, že vám dám čas od času vědět, jak se mám, tak vám dnes povím, co mě za posledních pár týdnů v novém režimu mile překvapilo a s čím naopak trošku bojuju.

Zatím teda naštěstí na mě nepřišla žádná velká krize, ani obrovská touha všeho nechat, domluvit si meeting a odjet na letiště. Ale samozřejmě, hlavně doma na terasa, občas koukám na stopu, kterou nechávají prolétávající letadla na nebi, přemýšlím kam má daný spoj namířeno. Cestování, ruch letišť mi chybí…..

Upřímně nebála jsem se nejvíc toho, že mi rapidně klesnou příjmy, nebudu dostávat dárky ve všech možných podobách, nebudu cestovat a kupovat si nové hrnky a také že nebudu mít neustále plné vázy čerstvých květin od klientů. Nebála jsem se ani práce, protože jsem si vybrala obor, který si myslím, že mě bude bavit. Ale bála jsem se, jak zvládnu kolektiv.

Kolegové

Mým největším strašákem bylo, jak zvládnu zapadnout, protože doposud se mi to nikdy nepodařilo. Na základce a střední to, myslím, bylo způsobené tím, že jsem byla opravdu poměrně tichá, zakřiknutá, moc jsem si nevěřila, takže jsem se neprosazovala. A jak jsem ještě dojížděla, tak jsem si prostě nikdy nenašla nějakou skupinku kamarádů nebo nejlepší kámošku. Považovali mě za nudnou Lucii, co pořád čte nebo se učí. A tím, že jsem nikdy nesportovala a ani jsem k žádnému sportu nebyla vedená, na vesnici prostě děti chodí ven, žádné zájmové kroužky tu nejsou, maximálně dobrovolní hasiči, kteří u nás ani nebyli, tak jsem neměla ani možnost najít si přátele/partu lidí tam.

Když jsem přišla do Prahy, začala jsem si budovat právě tu chybějící sebedůvěru tím, že jsem pracovala sama na sobě. Víte, že miluju kosmetiku, hadříky a tak, snažila jsem se vytvořit lepší verzi sama sebe, což mi dodávalo sebedůvěru a samozřejmě se to setkávalo i s úspěchy u klientů. Kolegové z oboru pro mé sebezkrášlovací vášně však moc pochopení neměli. Většinou soudíme lidi podle prvního dojmu, tudíž si mě většina z nich zaškatulkovala jako namyšlenou arogantní pipinu, která se stará akorát o hadříky.

Nemyslím si, že jsem namyšlená, ale mojí prioritou tehdy bylo místo vysedávání po kavárnách a filozofování nad smyslem života, cestovat za klienty, takže se mi nikdy nepodařilo přesvědčit je o opaku. Ze začátku mě to samozřejmě mrzelo. Mezi námi, ono to nebylo ani moc praktické, když jste pořád pryč a chodíte jen na povinné přednášky a cvičení, tak by se vám dobrý kontakt, který řekne, co se probíralo, sakra hodil.

Přestože jsem pochopitelně na pohovor ani první pracovní den nepřišla v nějakém super módním outfitu na deseticentimetrových podpatcích, abych nevzbudila rozruch, stejně jsem se bála, jak si s ostatními budu rozumět.

Nechtěla jsem se přetvařovat. Což o to, umím se přetvařovat perfektně, ale to jsem pak nemusela končit s tím, co jsem dělala posledních pět let, protože to jsem se přetvařovala poměrně dost často...

A musím říct, že tahle největší obava se po pár dnech začala rozplývat, mám vážně velké štěstí na lidi. Já, největší sólista, samotář, který kdyby mohl, tak má svoji kancelář, ze které nevystrčí čumák, se těším ráno na kolegy.

Režim

Mám poměrně silnou vůli a jsem schopná dodržovat sebedisciplínu, takže jsem předpokládala, že změna režimu pro mě bude nová, ale nebude to problém. Kdysi jsem si občas stěžovala, že nemůžu pravidelně chodit na jógu či jiné skupinové lekce, nebo když jsem chtěla studovat další cizí jazyk, tak mi bylo jasné, že bych neustále všechny domluvené lekce rušila, takže jsem raději ani nezačala, protože už jsem neměla, kam to v tom diáři zařadit, jak jsem pořád cestovala.

Teď mám režim jasně daný od pondělí do pátku, od do. Mám, co jsem chtěla, a překvapivě mi to občas dost nevyhovuje, byť mě práce baví. Strašně mi chybí ta volnost a možnost dělat si, co chci, když já chci.

Například nedávno odpoledne jsem měla naprosto fantastické flow a strašnou chuť psát článek na blog. No, smůla, neb jsem byla v kanceláři …..Večer, když jsem přišla domů, ta obrovská chuť byla tatam.

Chůze

Strašně ráda chodím pěšky, na procházky, jen tak. Po Praze jsem ale nikdy moc nechodila, protože jak jsem neustále nestíhala, byla jsem tu jenom pár dnů, jezdila jsem všude autem (hodně často jsem pak pokračovala rovnou na letiště). Dlouhé procházky jsem si užívala všude jinde v zahraničí. Teď mám možnost a čas chodit pěšky po centru a je to boží. Cestou na kosmetiku, na kterou už mám konečně čas chodit, si koupím kávu a užívám si podzimní krásy Prahy.

Uvidíme, jak dlouho mi to teda vydrží. Jsem poměrně dost zimomřivá, proto si nejsem úplně jistá, jestli s klesající teplotou nebude klesat i mé nadšení z procházek :-)

Stravování

Co mi teda chybí opravdu hodně, je skvěle uvařené jídlo z prémiových, kvalitních surovin. I když mi to nikdy nedocházelo, většinu času jsem se vlastně stravovala na meetinzích. Sice jsem občas nadávala, že jím moc pozdě a víc chodů, než bych chtěla, nebo že ne vždycky bylo možné vybrat si něco zdravého, ale většinou to bylo výborné. A to mi teda chybí opravdu hodně. Dřív mi nevadilo udělat si doma salát, schroupnout papriku na odlehčení těch všech degustačních chodů, ale každý den z papriky a salátů nevyžijete...

Musím říct, že tam, kam se od nás chodí na obědy, to výborné vážně není. Párkrát jsem se snažila připojit, ale fakt to nedávám (já ani můj žaludek :-)). Takže si vařím, dělám si krabičky a v nich si nosím jídlo. Což je sice super, protože to jsem vždycky chtěla, mít možnost si vařit zdravá jídla, ale dělat to každý den je vážně pěkná otrava. Takže to stravování ještě budu muset nějak pořešit...

Samozřejmě vás zajímá, jestli mám ještě pořád tak hříšný privátní život

Upřímně je to ještě lepší, než jsem čekala :-) Doposud jsem všechny nabídky na rande odmítala. I když pár pokusů o nějaké scházení se, randění proběhlo, meetingy s klienty (často v jiné zemi), moje zájmy, škola a „jakýkoliv partnerský vztah“ mi zkrátka přišly poměrně dost komplikované.

To neznamenalo, že jsem se občas s někým privátně neviděla, neudělala jsem si nezávazně hezkou chvilku. Tyto kontakty jsem teď samozřejmě všechny oprášila (protože jsem se těch volných večerů bez programu tak trochu i bála) a pak jsem taky u nás v garážích potkala svého souseda...

Jestli  čekáte historku jak z romantického filmu, tak vás bohužel zklamu. Téměř všechny mé věci převážila stěhovací firma v jeden den,  já jsem jim to pouze nachystala a zároveň využila stěhování ke generální debordelizaci a vytřídění šatníku...
Sama jsem si zabalila a převážela pouze prádlo a erotické pomůcky, pravda především prvního zmíněného mám opravdu velké množství :-) A protože jsem nepředpokládala, že by mi někdo chtěl pomoct (gentlemani ještě nevymřeli), tak jsem vše  ledabyle naskládala do spousty Ikea tašek, některé kousky byly samozřejmě krabicích, jiné ne...
No nevím jestli jediním důvodem proč mě pozval na víno bylo, že ho obsah mých tašek velmi zaujal........... Jeho úmysly mě až tak moc nezajímají, protože můj typ to rozhodně není, takže já mám jasno.... Ale jeho p...  rozhodně můj typ je :-) 

 

Vaše Lucka ♥

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
BODY na titulní fotce:  Pleasure State White Label



Oct 21 2020 04:12:55