30th B-day

Jak jsem psala v dnešním postu, pro každého z nás je zásadní jiný věk. Souvisí to s událostmi, které se nám zrovna v životě odehrávají. Pro mě byly letošní narozeniny vskutku zlomové...

Nebojte, nebudu vám tu smutnit nebo se naopak radovat nad tím, co všechno jsem za poslední rok zažila, o tom už jsem tu ostatně párkrát psala :-) Čím jsem starší, tím přijímám všechno, co mi život přináší, s větší pokorou. Ale vědět to, co vím dneska, ve 20, no, kde já mohla být... Samozřejmě vtipkuju… V něčem má stále větší počet svíček na dortu ale výhodu...

V čem konkrétně? Ve 20 jsem ležela v posteli jak prkno, které nic nezná, neumí a vlastně ani neví, co jemu samotnému dělá dobře... Postupem času a s příchodem klientů do mého života jsem se snažila být někým jiným, tou strašně cool Lucií, kterou budou všichni klienti zbožňovat. Ale nebyla jsem to já, snažila jsem se být někdo, o kom jsem si myslela, že je úspěšný a že mu to funguje... Škoda že jsem tenkrát nebyla prostě sama sebou. Každý jsme originál, a právě to je na nás krásné. Nejhorší je předstírat něco, co nejsme.

Přicházela jsem zatím nejenom o spoustu skvělých orgasmů, protože jsem prostě nebyla schopná těm chlapům říct, jak mi mají udělat dobře, ale také jsem předstíráním, že jsem někdo jiný, a popíráním vlastního já ztratila spoustu času. Už od střední školy jsem se marně snažila zapadnout (moje maminka  říkala, že už ve školce jsem byla zvláštní a moc si nehrála s ostatními dětmi), a tak nějak se to se mnou táhlo celou dobu, vždycky jsem byla ta divná Lucie, co nejdřív seděla v koutě a tiše se učila, a když jsem konečně dostala příležitost vypadnout z té naší díry, byla jsem záhy pro všechny namyšlená fiflena, kterou Praha tak strašně změnila.

No, celkem naivní předpokládat, že po všech neúspěšných snahách zapadnout do jakéhokoliv seskupení se mi podaří najít přátele na vysoké. Neseděla mi kolej, neseděl mi studentský život, neseděly mi levné vtipy u piva, které mimochodem vůbec nepiju. A když se všechny mé zoufalé snahy o to, alespoň trošku zapadnout a mít průměrně dobré vztahy s kolegy z oboru, ukázaly jako neúspěšné, tak jsem se na to vykašlala, přestala jsem se snažit oblékat se do školy nenápadně, řešit co o mě kdo říká, nebo si myslí..… Netoužila jsem sdílet různé FB skupiny, ve kterých si moji spolužáci vyměnovali zkušenosti ze zkoušek nebo přednášek atp. Prostě jsem, jak se říká, „jela“ to svoje nejlépe, jak jsem uměla. A čím víc jsem stála v sobě, přestávala se přizpůsobovat, čím víc jsem to byla já, ta marnivá holka, která potřebuje spoustu podprsenek, krásných hadříků, značkových kabelek, perfektních šminek, ale také dobrého vína, trochu toho luxusu okolo a tak, tím víc mi bylo dobře a také mi tím víc bylo jedno, co si myslí ostatní.

A světe, div se, během těch pár let mi do života přišli skvělí lidé, dnes moji blízcí přátelé, kteří mě mají rádi přesně takovou, jaká jsem... Lucii, která i na dvoudenní pobyt táhne obrovský kufr plný hadříků, vymýšlí #matchimatchi outfity i do lesa, pořád něco plánuje a organizuje (co si budeme povídat, bez toho bych prostě nikdy nestihla zvládnout tolik meetingů a všeho ostatního). Takže první rada, kterou bych svému dvacetiletému já dala, by byla, buď taková, jaká jsi. Je zbytečné snažit se někomu zavděčit. Musíte pochopit, že co nemůžete změnit, je lepší nechat být. Získáte spoustu času i energie na jiné věci, které ovlivnit můžete....

Sni tak moc, jak jen můžeš, protože sny jsou to, co nás žene v životě dál, jsou motivací, motorem, a když na jejich splnění začnete pracovat, tak i cílem.

Každý máme jiné touhy, já jsem vážně kdysi snila o tom, že se odstěhuju do Prahy, procestuju celý svět, budu mít šatnu plnou šatů, bot, prádla, pochopitelně budu nosit krásné drahé kabelky (když od 15 čtete pravidelně Elle, tak přesně víte, jak ty kabelky vypadají, kde je koupit i kolik stojí ;) ), budu studovat, ale přitom si ten život budu zatraceně užívat... Možná je to plytké, měla bych spíš tvrdit, jak jsem chtěla vyřešit hladomor v Africe a zachránit všechny velryby světa, ale nebudu vám tu lhát :-)

A u nás doma to bylo přesně naopak. Tím nechci říct, že moji rodiče jsou špatní, to vůbec, jsou to skvělí lidé a dali nám to nejlepší, co mohli. Nicméně vyrostli v komunismu, kde hlavním heslem pro spoustu lidí bylo nevyčnívat, neupozorňovat, a když k tomu připočtete ten bláznivý kostel, kde hlásali, že štěstí je v pokoře, prostotě a chudobě, tak si asi dovedete představit, že mé sny byly na míle vzdálené od reality všedních dnů.  Už od dětství jsem několikrát týdně slýchávala: Lucie, přestaň snít. Lucie, princové na bílém koni neexistují. Lucie, nečti ten svůj hloupý magazín, tohle není reálný život. Lucie, k čemu myslíš, že ti to bude? … A já jsem vážně strašně ráda, že jsem je nikdy neposlechla ! Je důležité umět snít, být pozitivní a hlavně si správně přát... Samozřejmě pouhá vizualizace budoucnosti bez realizace nestačí, pokud nechcete být pouze staviteli vzdušných zámků.  

Dříve jsem pochybovala, že má pečlivost v kombinaci s rychlostí, která by se dala leckdy nazvat i horlivostí, je mi vždy prospěšná... Speciálně doma jsem slýchala: Nebuď tak hrr, Lucie, musíš všechno hned řešit? Musím, a právě neodkládat věci na později se mi odsvědčilo ze všeho nejvíce a to nejen při domlouvání schůzek s klienty, kteří oceňovali, že odpovídám rychle na jejich emaily, což se speciálně při rezervaci letenek hodilo. Pokud sníte a nechcete, aby vaše sny zůstaly pouze za vašimi zavřenými víčky, nečekejte ani minutu, neodkládejte na pak či později, začněte hned. Čím dříve začnete, tím více času na splnění svých plánů a snů budete mít. Nezapomeňte, že  pojmy jako „pak“, „později“ nebo „někdy“ v kalendáři neexistují :-)

Starej se o sebe. Všichni mě znáte a víte,  že poslední rok vám tady píšu: „kdo maže, ten jede“, a taková ta další moudra, jako že odličování a hydratace jsou základ. Nedošla jsem k tomu samozřejmě jinak než tím, že jsem to sama nedělala. To asi známe všechny... Pamatuju si, když jsem se vídala s Karlem (záměrně nepoužívám slovo chodila, protože láska vypadá jinak, a také neříkám, když jsem měla meeting s Karlem, protože Karel nechtěl platit, tak radši tvrdil, že mě má rád), bála jsem se odlíčit, aby mě náhodou neviděl nenalíčenou (pokud se chcete opravdu pobavit pitomostí mého 23letého mozku, prozradím vám, že jsem si dělala lehký make-up i do postele). Proto jsem se při večerním sprchování odlíčila (rozumějte, omyla si obličej sprchovým gelem, každý jsme nějak začínal ;) ) a poté si nanesla novou vrstvu líčidel, jemnější, aby to vypadalo jako přirozený make-up.

Můžu vám říct, dneska bych si za to jednu pleskla...A až budu za pár let řešit neinvazivní ošetření na  nějaké klinice estetické medicíny, plesknu se jistě podruhé. Jsem přesvědčena, že těch pár let, kdy jsem péči o sebe zanedbávala, se určitě projeví. Bohužel…Skutečně mi trvalo nějakou dobu, než jsem našla balanc. Prošla jsem si obdobím extrémní péče doma a minimální na meetingu, protože jsem na sebe nechtěla patlat všechny kosmetické serepetičky před klientem... Bylo to úplně zbytečné, všichni, kteří mě poznali víc, vědí, že nepatřím mezi bioholky, které si vystačí s mýdlem s jelenem... Muži mají rádi, když se o sebe staráte, protože se chcete vlastně líbit jim, a každý muž je rád, když vedle něj jde upravená princezna, kterou mu ostatní závidí. Samozřejmě jsem kvůli dokonale vystínovanému očnímu víčku nezmeškala let nebo nezbrzdila odchod na večeři o dvě hodiny. Také veškeré víc patlavé rituály, jako nanášení různých olejíčků, samoopalovacích krémů atd., jsem raději prováděla doma, ale právě již zmiňované odlíčení, hydrataci a péči už dnes nevynechávám nikdy, bez ohledu na to, vedle koho usínám...

Lucka ♥

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PRÁDLO na titulní fotce: Etam (starší kolekce)